MAJÁK

 

Na lodi veselý utichá,
na lodi výkřik zaniká,
pouze bolest se zarývá,
do duší bezmocných.

Proč pluli jsme tak daleko,
my děti ze stanice pes,
a maják se nám ztratil z dohledu,
nezbývá, než prosit o záchranu.

Namísto krásných dívek,
pozornost strhává moře,
a stále a stále vlny útočí.
Jak krásně by mi bylo,
nebýt té bouře.

Na lodi veselý utichá,
na lodi výkřik zaniká,
pouze bolest, jenom ta,
do duší se zarývá.

Každý sám ve svém světě,
bez dobrého přítele,
rve si kousky pro sebe,
druhých přitom nedbaje.

Tou samotou se prodírám,
po lodi plné lidí,
po prázdné lodi bez vesel,
kde nejbližšími přáteli
jsou mi někde v dálce vlci
co hloupě na měsíc vyjí.

Na lodi veselý utichá,
orchestr už dávno přestal hrát.
Na lodi výkřik zaniká,
pouze bolest, tichá tma,
ta tu s námi zůstala.

Omdlévám, došla mi síla,
s mocným živlem dál se rvát,
nezbývá, než tiše řvát,
proč? když já měl všechny tolik rád...

Maják v dáli zhasíná,
i vlci už přestali vít,
a ten co s nimi tančí,
odchází se umýt.