- - : : F a r m A : : - -

 


16.8.1997 - 8:08
"Tak pojď holka, brzo už to budeš mít za sebou...", ozval se nepříjemný hlas naší šeredné chovatelky a vztáhla rukou po Hyldě. Chudák Hylda, už byla dostatečně vypasená. Chovatelka jí popadla za tmavý krk a táhla ke zkrvavenému pařezu na druhou stranu dvora. V druhé ruce se jí kinklala již dlouho nenabroušená sekera. Hylda se v rychlosti otočila po nás ostatních a se slzami v očích se s námi všemi rychle rozloučila: "Tam, kam jdu, to bude mnohem lepší, než na týhle hnusný farmě. Vydržte to tu a ...", Zaslechli jsme, jak jí sekera přeťala uzounký krk a pak jak jí hlava spadla do bláta. Bylo to hnusné, nechutné, zvrácené a mi jsme se na to ještě ke všemu museli koukat. Na to, jak zabíjejí jednu z nás. Bylo to tak náhlé...


16.8.1997 - 15:39
Tak ošklivé ráno, jako bylo to dnešní, jsem už dlouho nezažila. Jmenuji se Dášena a na kačenovské farmě paní chovatelky už žiju rok. Ale za ten rok jsem nezažila tak bleskovou popravu. Paní chovatelka vždy nejdříve dlouho chodí, pečlivě vybírá a počítá, než si některou z nác vybere, takže se na to všechny dokážeme jaksi taksi připravit. Hyldu jsem znala tři týdny. Byla velmi tichá, skromná, s nikým z nás se moc nepřátelila. Ani jsme ji pořádně neznali, o to to bylo smutnější. Podivná věta, že? Jak vás může smrt někoho cizího bolet více, než blízkého? Asi proto, že sem si uvědomila, že jsem jí vůbec neznala, nevěděla o jejích problémech. Nikdy sem se nezaptala na její rodiče. Kdo vlastně dneska ráno zemřel???


17.8.1997 - 20:00
"Koukejte mazat spát! Ať už vás ani neslyším!!" ječela chovatelka se stejnou pravidelností vždy ve 20:00, jako už roky... Poslechli jsme, co nám zbývalo. Byli jsme pouhé kačeny. "Ještě si potřebuji udělat manikůru, to je děs", snažila se vzpouzet Janeta, ale tak potichu, jak to jen šlo. Janeta z nás byla nejvíce háklivá na to, jak vypadá. Marně sme se jí snažili vysvětlit, jak malicherné je její počínání, zde, v tomto chovatelském ústavu. Chovatelka nás zavřela do boudy. Černé a studené. Už jsem si zvykla. Stereotip vás naučí. Ale když si vzpomenu na svoji první noc, vždy mi naskočí husí kůže. Chovatelka mě hodila dovnitř, plechového a zapáchajícího kurníku. Byla jsme vzata svým rodičům a jako by to nestačilo, do konce svého krátkého života jsem měla usínat a každé ráno se probouzet v tomto kurníku. Byli jsme na sebe namačkané, žádné pohodlí. Jen tma, vlhko a zima, šílený smrad a připadalo mi to, že nejmíň milion úplně cizích kačen. Byla jsem z té situace tak vystresovaná, že jsem se dala do strašného pláče, který chvílemi přecházel do šílenství, beznaděje... Naštěstí ostatní kačeny k sobě dokážou být tak ohleduplní, že mě jednas z nich objala a začala utěšovat. Byla jsem dojata... Pořád opakovala, ať se vypláču, uklidním... Pořád dokola, vyplač se a uklidni. To bude dobrý. Samozřejmě to nikdy dobré být nemohlo, ale v té chvíli na mě její slova zapůsobila tak silně, že jsem se opravdu uklidnila a usnula. Vyčerpáním. Ale spánek netrval dlouho. Brzy jsem se probudila a uvědomila si, kde že tojsem. Marné bylo volání maminky a tatínka, bratříčka a dvou sester. Byla jsem tu sama. Probudila jsem i ostatní kačeny a ze vzdálenějšího rohu kurníku se ozvalo, ať už konečně držím hubu. Kačena, která se mě ujala, okamžitě vykřikla: "Ty drž hubu, Jitule! První noc ti taky nebylo zrovna dvakrát hej a to si byla jednou tak starší." "No jó, sorry, zdálo se mi jen o Brattu Pitkovi, jak spolu kráčíme vysluněnou pláží a ta nová mě z toho snu vytrhla. Promiň." "Holky, ticho a spát, nebo nás chovatelka všechny zabije." zahalekala kačena, která byla něco jako naše máma. Hlavní kačena, kterou jsme museli všichni poslouchat. Poslechli jsme i tehdy. No, já poslechla částečně. Ztichla jsem, ale do rána jsem už neusnula.


20.8.1997 - 8:00
Krmení... Pšeničný zrní. 365 dní v roce. Furt jen zrní. Chvíli chutnalo, jindy ne... Ale pořád to bylo hnusný zrní. A bylo ho tak málo... Zhtla jsem své sousto. Chovatelka nám ještě trochu zanadávala a pak odešla. Stoupla jsem si k plotu a marně si snažila vzpomenout, jaké to je procházet se po trávě. Čerství vzduch a držet se za křídlo s nějakým pěkným panem kačenou...


22.8.1997 - 7:57
"Holky, dělejte, probuďte se!" "Co se děje?" zeptala jsem se polekaně a rozlepila své oči. Odpovědi se mi nedostalo. Přímo před námi se houpala na smičce spletené z prostěradla Mona, kakčena, která mě mojí první noc utěšila a která byla mojí nejlepší přitělkyní v tomhle šíleným ústavu. Byla něco jako moje setra. Sestra, co mi dneska odešla. Sama a dobrovolně. Bylo mi špatně, snad jsem i omdlela...


22.8.1997 - 8:00
Pamatuji si, jak mě ostatní rychle přivedli k sobě, protože se blížila chovatelka s krmením. Utřela jsem si slzy a vzorně si stoupla do pozoru! "Co to tady je?", zhrozila se a zrní jí vyadlo z ruky. "Ty svině, jak to, že ses objesila. Mrcho! Dementní kačeno!!!", hulákala, jako by přišla o rozum. O něco takového se již dlouho nikdo nepokusil. Chovatelka jí strhla z prostěradla a praštila s jejím mrtvým tělem vší silou o zem. A pak do níkopala. A znova. A zase. Pořád, dokud její nehybné tělo nedokopala k pařezu. Zdvihla ji, položila na pařez a vzala sekeru. Nikdo mi již z mysli nevymaže okamžiky, které se mi tehdy událi před očima. Bylo to tak strašné, že o tom snad ani nemá cenu psát. Když chovatelka se svým šílenstvím zkončila, celá od krvě, otočila se na nás! "Ať už se nikdy nikdo z vás nepokusí o tohle!!! Vy svině, nekupuju vás proto, abyste se zabíjeli sami! Nedáte se pak žrát!!! Svině! Kreténský kačeny!!!" Takhle naštvanou chovatelku jsem snad nikdy neviděla. Ten den jsme se všechny potloukali po dvoře. Bez duší, bez chuti k životu! Se smutnýma a zklopenýma očima. Několik holek nalezlo dostatek sil a jako Monině nejlepší přítelkyni mi popřáli upřímnou soustrast. Mě bylo pod psa.


22.8.1997 - 20:00
Jako by utrpení, které dnes zažila Mona po své smrti nestačilo pro názorný příklad nám ostatním, sebrala nám chovatelka prostěradla. Spali jsme jen tak, na holé tvrdé zemi. Dalo se to zvládnout, ten del byl horší něčím jiným. Nemohla jsem usnout a vzpomínala jsem se slzami v očích na náš nejkrásnější zážitek s Monou. Jak sme hráli divadlo. Bylo to, když chovatelka odjela pryč a o farmu se starla její sestra. Byla úplně jiná, než chovatelka. Viděli jsme ji jen jednou denně - ráno kolem desátý, když nám přinesla krmení. Úplně na nás kašlala, dům se jí hodil na pořádání mejdanů. Divokých a pro nás nádherných. Nevšímala si nás, byli jsme pro ni vzduch a tak nás na noc ani nezavírala do kurníku. To byla bomba. Rozhodli jsme se, že této "volnosti" musíme využít a alepoň částečně se rozptýlit a pobavit. Narychlo jsme sesmolili hru o tom, že mi jsme chovatelky a chováme na své farmě chovatelku. Řvali jsme na ní, házeli po ní zrní a náramně jsme se přitom bavili. Na představení se účastnili všechny kačeny. Každá chtěla zesměšnit naší největší nepřítelkyni - chovatelku. Nasmáli jsme se... A pak to zkončilo. Chovatelka se za dva dny vrátila a nás navrátila do strarých kolejí. Aby nám to šlo lépe, jednu z nás si jen tak vybrala a zabila.


25.8.1997 - 16:39
Tak je to tady. Příští popravenou jsem já!!! Dneska si mě chovatelka důkladně prohlédla. Jsem už dost vypasená, takže můžu jít pod sekeru. Zašklebila se na mě, její křivé a špinavé zuby... Pořád to mám před očima. "Tááák, a máme tu dalšího zákazníka!". Po Monině smrti sem stejně o život nestála. O jaký život??? Celej život, jedno velký hovno a každej den, každej den sem z něj velkej (pravda, někdy menší) ukousla! Chutnal fakt vynikajícně!!! Do prdele, tak sem to já... A co má být?


25.8.1997 - 18:06
Moje poprava nepřišla tak náhle. Bude až zítra. Počítám, že hned zrána. Je to dobře, že to není náhle? Těžko říct. V Hyldině případě to bylo velmi rychlé, nedalo se nic dělat. Ale já taky nemůžu nic dělat. Možná to mam ještě horší. Od té chvíle, co to vím, nemůžu na nic myslet. Teda můžu - na jedinou věc. Co se mnou bude. Nesu to statečně, nebrečím, nemám žádné záchvaty... Přesto bych nikomu nepřála zažít ten pocit. Znát datum své popravy a nic s tím nelze udělat. Pomalé a zároveň velmi rychlé čekání na smrt. Zítra už vám nic nenapíšu. Vlastně už nechci psát vůbec. O čem? O tom, jak strašně se bojim smrti? O tom, jak musím zemřít proto, že chovatelce zakručelo v břiše?O tom, jak budu po kouskách klesat do jícnem do hrobu - do jejího žaludku? O té poslední sekundě, než nastane absolutní nic? Třeba to bude báječné. Ocitnu se na louce, uvidím zase mámu a tátu, sourozence... Budeme volní a volní a létat a skákat...A zase volní!!! Nelituju toho, že sem to já. Co se stane. Prostě jen chcípnu. Budu další mrtvá kačena. Mrtvá kačena, mrtvá, mrtvá, mrtvá a bez hlavy. Mrtvá kačena.